Šla tiskárna peněz na zkušenou do světa. Místo buchet do šátku zabalila kvalitní papír, barvu a ostatní věci, které potřebuje k tisku peněz. „Třeba potkám nějaké chudáky," řekla si.
Na večer zazvonila u prvního domu, byla chladná letní noc, a ptá se: „Dobrý den, máte dostatek peněz?"
Odpověď zpoza zavřených dveří: „Nemáme…"
Tak natiskla stotisíc a předala jim je, chudým se má pomáhat.
„Už máte dost peněz?"
Odpověď: „Nemáme…"
Natiskla dalších stotisíc a děj se opakoval.
„Tak co už?"
„Ještě ne!"
Tentokrát vytiskla milion.
„?"
„Ne!"
Sto miliónů.
„Teď?"
„Ne!"
Miliardu.
„Co, už jo?"
„Ne, zbláznila ses? Potřebujeme ještě víc! A dělej!"
Tiskárna smutně odešla, neměla pocit z dobře vykonané práce. Jenže kamkoli šla slyšela: „Nemáme! Potřebujeme ještě víc!" Takto bloudila spoustu dní, sama nevěděla jak dlouho je již na cestě. Navštívila i mnohé vladařské paláce, majitele firem, obchodníky, ale všude slyšela to samé: „Budeš nám tisknout peníze od rána do večera, 24 hodin denně, sedum dní v týdnu, potřebujeme více peněz." Převážně od vládců ji tahle slova bolela. Takový uznávaný člověk a nemá dost peněz, to je teda úroveň.
Se smutkem v srdci usedla na suchý pařez. Na kraji lesa byla studánka. Přišel k ní muž asi 40 let. Na sobě otrhaný šat, kolem pasu omotaný provaz. Měl dlouhé upravené vousy. Z kapse mu koukala stará Bible a kousek chleba. Patrně sem zavítal z blízké poustevny. Byl tak zvláštní, z každého pohybu bylo patrno, že je velice urozený. Klekl ke studánce, do rukou nabral vody a napil se. Tiskárna se odhodlala zkusit své štěstí znovu.
Znuděně a zároveň zdvořile se zeptala: „Dobrý den, kolik Vám mám natisknout peněz?"
Muž odpověděl: „Dobrý den, peníze nepotřebuji. Děkuji však za Vaši nabídku."
Tiskárna věděla, že takoví lidé někde jsou. S úctou poodstoupila kousek dále, usmála se štěstím a do ticha pravila: „Konečně někdo bohatý."